Copywriteřina

Je sobota ráno. Čas vydat se pro snídani. Po týdnu, kdy snídám v kavárnách nebo nad klávesnicí, je takový začátek dne jako zjevení. Se snídaní totiž sháním i ty nejobyčejnější věci v těch nejvíc obyčejných místních obchodech. Sama pluji ulicemi a nakupuji zeleninu v malém stánku, který už tu stojí desítky let. Jídlo vybírám v koloniálu s prodavačkam v zástěrách a pro víno se stavuji u pána, který tu provozuje jedinou kavárno-vinárnu s normálním espressem. Cestou potkávám paní ze zdravé výživy. Píše křídou něco na tabuli a s úsměvem mě zdraví. Jsem překvapená, že si mě pamatuje. Žiju tu asi 2 roky, ale pořád jsem tu dost cizí. Na malém městě to překvapivě není nic těžkého. Alespoň v případě, kdy chcete zůstat v anonymitě tak urputně jako já. Má to totiž něco do sebe. Chodíte ulicemi a hlídáte si jen svůj klid. Nemusíte se rozhlížet, skenovat procházející postavy, zda se náhodou neshodují se seznamem obličejů vašich přátel a známých. Jdete ven a pořád jste sami. Lidé jsou jen parkurov