Kolektivní bydlení: můj sen ze začátku 20. století
![Obrázek](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhB1dygalo5ruQNNbyM7L-DgOEUF39cQ96Uor0bUAiHMgDWJVmBQPNTC_0OFUfFjgsvaQZcR-7Ii4H2Z90W8kOvHGLaJG7mf9oX8Yv8yFR2rrB2Zm1CERGvb6w-65FgsWJ53GMHJM2NjGg/w400-h400/IMG_3346.jpg)
Jsem dítě z bytového domu, takže mě odmala fascinovala realita sdíleného bydlení. Udivovalo mě, jak na jednom místě, v desítkách izolovaných buněk dokáží žít v těsné blízkosti hromady cizích lidí. Nechtěně tu sdílet své životy. Hádky, sex, rodinné oslavy, běžné rozhovory, telefony na balkonech . Jsou si blízcí jako partneři, ale zároveň mají tolik diskrétnosti, aby si udržovali patřičný odstup. Když jste pravidelnými svědky vášnivého sexu souseda, znáte po čase jeho rytmiku i vzdechy. Ale když ho zanedlouho míjíte na chodbě, je to pro vás zase jen "cizí" člověk. Jakoby hranice sousedských vztahů definovaly právě zdi. Soukromí ostatních s nimi sdílíte jen ve svém soukromí. Za hranicí bytu se blízkost rozplyne. Nasadíte profesionální výraz zkušeného spolubydlícího a kráčíte chodbou nepoznamenaní. Kolektivní bydlení: mama hotel bez mámy Knize Bydlet spolu jsem propadla už po 11 stranách. Právě tady jsem totiž našla svůj splněný sen - koldomy (kolektivní domy). Velké bytové do