Copywriteřina

Vystudovat malířství, pořídit si se svým profesorem dítě, podlehnout naléhání na svatbu a po dvou letech se rozvést, není nic moc mimořádného. Pokud se nepíše rok 1925. Připočítejte k tomu snahu exmanžela a jeho rodiny dostat vás do blázince, protože jste kvůli nekonformnímu přístupu k životu šílení a nedokážete se o dítě postarat. Útoky na příčetnost, kterým musíte dlouho a vytrvale čelit. To vše na začátku 20. let minulého století. Odvaha a svobodomyslnost malířky Vlasty Fisherové Vostřebalové udivuje dodnes. Stejně jako její fascinace obyčejnými věcmi, lidmi a vykreslování ženského těla ve vší jeho přirozenosti. Nikoliv kráse.  Dcera úspěšného lékárníka pohrdala elitářstvím  Mladá malířka se narodila do dobře situované rodiny lékárníka, který se přátelil s významnými umělci tehdejší doby. Psal vlastenecké texty o literatuře a pořádal přednášky. Zároveň byl ale odpůrcem ženského vysokoškolského vzdělávání. Jeho dcera Vlasta se o malířství zajímala odmala. Protože tehdy nebylo ženám

Magda, Petr, Bára, Jíťa, Klára, Adéla a Johana. Postavy, jejichž životy svižně prosviští na 200 stranách. Petra Soukupová je pozoruje bez romantizovaných příkras a s nevídanou empatií. Za svou přijímá experimentální formu Virginie Woolfové. Volně se inspiruje jejím dílem K Majáku a tématem schizofrenních rodinných vztahů . K moři: složité rodinné vztahy rozporcované do krátkých vět Svižný styl psaní seká příběh na úhledné vojáčky, které vaše fantazie hltavě polyká. V příběhu sedmi lidí se nemáte šanci ztratit. Na rozdíl od Virginie Woolfové nahrazují dlouhá a komplikovaná souvětí jednoduché věty, slovní zásoba a strohý popis . Drží celý příběh pevně pohromadě. Hladce vás unáší náročnou životní cestou dvou českých rodin, které spojuje jeden otec.  Jíťa neslyší, Jojo ani Áda nejdou. Bára beze slova vystoupí a jde kouřit.  Trochu za sebou práskne dveřmi. Petr si malinko sklopí sedačku a zavírá oči. (str. 85) Sledujete bolestivá nedorozumění, která se nikdy nevysvětlí. Nevinné věty, které

Jsem dítě z bytového domu, takže mě odmala fascinovala realita sdíleného bydlení. Udivovalo mě, jak na jednom místě, v desítkách izolovaných buněk dokáží žít v těsné blízkosti hromady cizích lidí. Nechtěně tu sdílet své životy. Hádky, sex, rodinné oslavy, běžné rozhovory, telefony na balkonech . Jsou si blízcí jako partneři, ale zároveň mají tolik diskrétnosti, aby si udržovali patřičný odstup. Když jste pravidelnými svědky vášnivého sexu souseda, znáte po čase jeho rytmiku i vzdechy. Ale když ho zanedlouho míjíte na chodbě, je to pro vás zase jen "cizí" člověk. Jakoby hranice sousedských vztahů definovaly právě zdi. Soukromí ostatních s nimi sdílíte jen ve svém soukromí. Za hranicí bytu se blízkost rozplyne. Nasadíte profesionální výraz zkušeného spolubydlícího a kráčíte chodbou nepoznamenaní.  Kolektivní bydlení: mama hotel bez mámy Knize Bydlet spolu jsem propadla už po 11 stranách. Právě tady jsem totiž našla svůj splněný sen - koldomy (kolektivní domy). Velké bytové do

Třetí kniha Viktorie Hanišové působí naoko nevinně. Největší zásluhu na tom má hravý obal, o který se postarala talentovaná Lucie Zajíčková. Pokud o příběhu nemáte žádné informace, tváří se roztomile dětsky. Uvnitř už to taková harmonie není. Osud hlavní hrdinky vás čapne, bez varování stáhne mezi řádky a nepustí. Ale nebojte, v meziprostoru mezi vlastním životem a Rekonstrukcí strávíte maximálně dva dny. Po 305 stranách vás propustí a bude vám to líto. Užijete si totiž mistrně vystavěné situace, kdy vám příběh i jeho kulisy vyvstávají před očima jako hologram. Na stole stál hrnek s kakaem a talířek se dvěma plátky bábovky. Posadila jsem se na židli, položila si ruce na vyšívaný ubrus a podívala se na okno. Ven nebylo vidět, ve skle se odráželo jen žluté světlo nástěnné lampy. Viděla jsem i svůj odraz, ale obličej jsem měla rozmazaný. str. 16 Vypadala sešle a nezdravě. Nažloutlé světlo, které jí dopadalo na těstovinový obličej, ještě prohloubilo už tak hluboké vrásky na čele

S Jiřím Padevětem jsem se poprvé setkala na přednášce o demokracii v Hradci Králové. Ředitel nakladatelství Akademia mi do té doby unikal. Škoda. Jeho kniha Ostny a oprátky mi připomněla dřívější vášeň pro literaturu o protektorátu a koncentračních táborech. Oproti publikacím, které jsem v pubertě četla, je jiná. Nehodnotí, nesoudí ani nestraní. To ale neznamená, že se v příbězích rozmělňuje hranice mezi dobrem a zlem. Ta zůstává velmi pevná. A možná o to mrazivější. Nacistické dozorce, komunistické vyšetřovatele i jejich oběti sledujete v krátkých výsecích všedního života Treblinka, Auschwitz-Birkenau, Jáchymov, Ukrajina, Ležáky, Pankrác, Valdice. Místa, která v kontextu druhé světové války a komunismu budí tísnivé asociace. Příběhy. Jména. Ani o ty není v knize nouze. Potkáte se tu s mladým Hitlerem, Hertou Kašparovou , Annou Frankovou, hercem Zdeňkem Štěpánkem , Janem Palachem, zbídačeným knězem Toufarem nebo Bohumilem Hrabalem. Většina knihy zachycuje atmosféru prot

Polský spisovatel Witold Gombrowicz vytěží nervové spoje vašeho mozku na maximum. Jeho příběh Pornografie volně navazuje na knihu Ferdydurke  a i tady se snaží vyrovnat s rozporem mezi mládím a stářím . Opět pomocí hry, kterou rozehrávají vážení pánové s dospívající dívkou a chlapcem. Ráda bych napsala, že nejde o nic perverzního, ale lhala bych. V tělesné rovině sice nedojde k ničemu horšímu než odhaleným holením, na té psychické se ale rozjíždí hotová sodomie.  Dva fanatičtí starci posedle roztáčí osudy nevinných teenagerů Ústředními postavami románu jsou sám spisovatel Gombrowicz a pan Fryderyk, kterého autor nemá příliš v lásce. Společně se vydávají na venkov navštívit obchodního partnera. Seznamují se tu s jeho dcerou Heňou, 16letou dívkou, a nádeníkem Karlem, jejím kamarádem. Gombrowicze s Fryderykem překvapí živelné projevy jejich mládí. Jsou zhnuseni i vzrušeni jejich nevinností. Cítí, že se pomalu zakaluje probouzející se sexualitou. Pozorování dvojice je dráždí nat

Román Ferdydurke byl pro mě jako zjevení, které vám skočí do cesty během noční romantické procházky. Plujete si ve svých zajetých kolejích a najednou se z boční temné uličky přiřítí něco, co nedokážete uchopit. To těleso vás fascinuje, musíte si ho pořád prohlížet, ale nedokážete ho nikam zařadit. Přesně tak na mě působil druhý román Witolda Gombrowicze. Svou formou i jazykem je náročnější na čtení i upochopení myšlenek. Alespoň pokud většinou čtete současnou literaturu. V ní jen málokdy narazíte na příběhy, kde spolu reálně zápasí abstraktní myšlenky a slovní spojení dokážou lidem sekat prsty , ruce i nohy. Ferdydurke byl mou první zkušeností s polským autorem a zastihl mě naprosto nepřipravenou. Možná proto mě tak ohromil. Třicátník Josef Kowalski se ještě necítí dospělý. Stále v něm přežívá kus dítěte Jednoho dne se u jeho dveří objeví gymnazijní profesor Pimko a z dospělého Josefa se během pár desítek minut stane puberťák Jozífek. Nelogicky. Divně. Zcela spontánně. Ke změ