Bláznivá kniha Pornografie se snaží vyrovnat s dráždivou nedospělostí

Polský spisovatel Witold Gombrowicz vytěží nervové spoje vašeho mozku na maximum. Jeho příběh Pornografie volně navazuje na knihu Ferdydurke a i tady se snaží vyrovnat s rozporem mezi mládím a stářím. Opět pomocí hry, kterou rozehrávají vážení pánové s dospívající dívkou a chlapcem. Ráda bych napsala, že nejde o nic perverzního, ale lhala bych. V tělesné rovině sice nedojde k ničemu horšímu než odhaleným holením, na té psychické se ale rozjíždí hotová sodomie. 

Dva fanatičtí starci posedle roztáčí osudy nevinných teenagerů

Ústředními postavami románu jsou sám spisovatel Gombrowicz a pan Fryderyk, kterého autor nemá příliš v lásce. Společně se vydávají na venkov navštívit obchodního partnera. Seznamují se tu s jeho dcerou Heňou, 16letou dívkou, a nádeníkem Karlem, jejím kamarádem. Gombrowicze s Fryderykem překvapí živelné projevy jejich mládí. Jsou zhnuseni i vzrušeni jejich nevinností. Cítí, že se pomalu zakaluje probouzející se sexualitou. Pozorování dvojice je dráždí natolik, že zosnují nebezpečnou hru s realitou. Dobře promyšlenými větami, aniž by se kohokoliv fyzicky dotkli, postrkují své lidské oběti po abstraktní šachovnici do situací, které si pečlivě naplánovali. Vše jde podle plánů a hra postupně získává na razanci. Každým dalším tahem svého krále a královnu sebejistě vedou, kam jejich perverzní mysl velí.

Nejzajímavější bylo, že jeho úsměv, ta nejvytříbenější věc, jakou měl, byl právě tím, co ho pojilo s ponížením, neboť to dítě se nemohlo bránit, jsouc odzbrojeno vlasním sklonem k smíchu. A tohle všechno ho vrhalo na Heňu jako na fenku, přímo pro ni hořel, nebyla to samozřejmě žádná "láska", nýbrž něco brutálně ponižujícího, odehrávajícího se na jeho úrovni - byla to "chlapecká" láska - choval se k ní spíše jako ke slečně, kterou zná už "od dětství", jejich rozhovor byl přirozený a důvěrný. (str. 30)

S napětím sledujete, jak dva vyhořelí starci režírují divadýlko mezi 16letými puberťáky a Heniným snoubencem. Během jejich pobytu na venkově vypukne válka a události dalších dní jim přihrají nové příležitosti. Představa zrady, naivity a hříšnosti mládí jim přestává stačit. Rozhodnou se prolomit mladou nevinnost mnohem razantnějším způsobem.

To je ale chytrák! To je ale spekulant! To je ale lišák! Takové vylomeniny s nimi dělal, takovou zábavu si vymyslel! A všechno to padalo hluboko dolů, svrženo do cynismu a perverze, oheň té demoralizace mě sžíral a já se svíjel v mukách závisti! Žhnoucí požár mé představivosti mi osvětloval tu jejich chladnou, nevinně ďábelskou zpustlost - a zejména její, její  - , protože bylo přímo neuvěřitelné, že by ta věrná snoubenka lezla do křoví na takové seance ... jen za slíbený "dáreček"...(str. 104)

Příběh vás strhne díky barvitému jazyku a narušování běžného narativu

S příběhem se seznamujete skrze techniku "proud vědomí", kdy své aktuální myšlenkové pochody autor popisuje přímo v ději. Občas se díky tomu ztrácíte, což jen posiluje reálný dojem chaotické lidské mysli. Gombrowicz často kašle na dějovou linku a jen "nahlas" přemýšlí o pohnutkách a motivacích jednotlivých postav. Z nich pak sebejistě skládá děj. Vyprávění prostupuje urputná snaha zaznamenat události přesně tak, jak proběhly. Někdy to hraničí s posedlostí. 

Přinesli mu čaj, vypil ho, ale na talířku mu zbyl kousek cukru - a tak natáhl ruku, aby jej zvedl k ústům - ale možná, že mu ten pohyb začal připadat málo zdůvodnitelný, proto ruku stáhl - jenže stažení ruky bylo ještě méně zdůvodnitelné - a tak ruku natáhl znovu a cukr snědl - jenže už ho nesnědl pro potěšení, nýbrž jen proto, aby se správně zachoval ... k cukru, nebo k nám? ... a protože chtěl tento dojem zaretušovat, zakašlal, a aby své zakašlání zdůvodnil, vytáhl kapesník, jenže už se neodvážil vysmrkat, jen pohnul nohou. Zdá se, že pohyb nohy mu způsobil další komplikace a tak zcela ztichl a znehybněl. (str. 12).

Gombrowicz vám skrze "proud vědomí" průběžně svěřuje, jak je těžké překlápět myšlenky do psaní tak, aby byly vypovídající. 

Obávám se, že jsem snad v poslední větě zašel příliš daleko ... Nebylo by vhodnější říci, že to byl vzácný případ harmonie .. i když možná ne jenom pohlavní? Někdy se stává, že když vidíme nějaký pár, říkáme: no, ti dva se našli - jenže v tomto případě byla ta harmonie ještě citelnější, protože dosud nevyspěla ... opravdu nevím, jestli se vyjadřuji dost jasně .. " (str. 26 - 27) 

Celou knihou prosakuje barvitý jazyk a silná emotivní slova. Text skoro slyšitelně dýchá a s dusotem ubíhá. Barvité popisy situací i lidí vás nepozorovaně vtahují do děje. Jen pro příklad je tu scénka, kdy autor s Fryderykem poprvé zahlédnou obchodního partnera Hypa: 

Je to on nebo není? Udeřila mě a odradila napuchlá červeň jeho lící ... vypadal, jako by praskal od té opuchlosti, která na něm všechno zveličovala, všechno se rozrůstalo na všechny strany, jeho tělo strašlivě zbytnělo a vypadalo jako sopka zející masem ...natahoval ke mně apokalyptické tlapy a oči mu vykukovaly z těla jako špehýrkou. (str. 16)

Třetím nejvýraznějším prvkem románu je absurdita. Hlavní postavy nahlíží na ne/obyčejné události s nadhledem, který se vymyká běžnému vnímání a ostře vykresluje jinak těžko uchopitelné pocity.

"Na kolena!" Ten rozkaz byl na jedné straně přirozeným prodloužením předchozího rozkazu, ale na druhé straně byl nevhodný, protože byl adresován raněnému, který se nemohl pohnout. Trapnost vzrostla, když se Václav, Hypolit a Karel, zterorizovaní jeho autoritou, vrhli na (chlapce), aby ho zformovali do požadované pozice. Ano, to už bylo přehnané! Jakmile ho Karlovy ruce uchopily pod pažemi, Frydery sklapl, ztichl a zhasl. (str. 85)

 

Než si tuhle knihu pořídíte do knihovny, půjčte si ji nejdřív raději v knihovně. Tuším, že Gombrowiczův styl nemusí být pro každého. Já si ho ale nakonec zamilovala a obě knihy si koupila.