Zapomenutá Vlasta Vostřebalová Fisherová

Vystudovat malířství, pořídit si se svým profesorem dítě, podlehnout naléhání na svatbu a po dvou letech se rozvést, není nic moc mimořádného. Pokud se nepíše rok 1925. Připočítejte k tomu snahu exmanžela a jeho rodiny dostat vás do blázince, protože jste kvůli nekonformnímu přístupu k životu šílení a nedokážete se o dítě postarat. Útoky na příčetnost, kterým musíte dlouho a vytrvale čelit. To vše na začátku 20. let minulého století. Odvaha a svobodomyslnost malířky Vlasty Fisherové Vostřebalové udivuje dodnes. Stejně jako její fascinace obyčejnými věcmi, lidmi a vykreslování ženského těla ve vší jeho přirozenosti. Nikoliv kráse. 



Dcera úspěšného lékárníka pohrdala elitářstvím 

Mladá malířka se narodila do dobře situované rodiny lékárníka, který se přátelil s významnými umělci tehdejší doby. Psal vlastenecké texty o literatuře a pořádal přednášky. Zároveň byl ale odpůrcem ženského vysokoškolského vzdělávání. Jeho dcera Vlasta se o malířství zajímala odmala. Protože tehdy nebylo ženám umožněno studovat na univerzitě, navštěvovala různé malířské kurzy. 

Když se AVU ženám konečně otevřela, Vostřebalová se bez váhání i podpory rodiny přihlásila. Stala se tak jednou z prvních akademicky vzdělaných umělkyň v ČSR. Během studií se seznámila s literátem a respektovaným profesorem Otokarem Fischerem, který byl o 15 let starší než ona. Ten byl svou studentkou fascinován natolik, že se rozvedl a navázal s ní vztah. Pro malířku se stalo jejich soužití na několik let ústředním motivem v tvorbě.


Její názory na postavení ženy ve společnosti se vymykaly zaběhlým normám

S Otokarem Fisherem nakonec otěhotněla, nicméně se za něho odmítla provdat. Postarší elitář z dobré rodiny ale neustále stupňoval tlak na její úlohu matky a ženy. Vlasta už tehdy vnímala manželství jako potvrzení své podřízenecké role. Psal se rok 1923 a ona se silně zakořeněnému společenskému stigmatu chtěla vyvarovat. 

"Nemohu vám přece jen uvěřit, že je mi souzeno jedině chovat děti...Že bych se vdala a přestala být malířkou, je seksakramenský, když já právě teprv chci začít. Nabádáte mě ke statečnosti, ale k takové divné statečnosti, zalézt a být zticha, a nazýváte mne za to moudrou holčičkou, což zní vlastně ironicky" (str. 47)


Píše těhotná Vlasta Vostřebalová partnerovi Otokarovi Fischerovi ze svého půlročního studijního pobytu v Paříži. Je jí 25 let. Od počátku na své mateřství i jejich vztah nahlíží feministicky. Chvíli přemýšlí, že zůstane v Paříži a dítě bude vychovávat se svou kamarádkou. Nakonec Otokarovu tlaku podléhá, vrácí se do ČR a bere si ho za manžela. Jenže jeho tradiční a její novátorské nastavení nakonec stejně vyústí v rozvod. A válku o dítě, která se stává dalším silným motivem jejích nejznámějších obrazů. 

  
Zdroj obrázku: https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_12808 


V obrazu Kateřinky, zlý sen, do něhož malířka sugestivním způsobem zhmotnila noční můru nesnesitelného strachu ze ztráty téměř dvouletého syna a intrik, jejichž byla v rodině opakovaně terčem. Jejím osočováním z psychické lability a manických stavů totiž tehdy chtěla rodina Otokara Fischera i sám Janův otec získat dítě do péče a jeho matku vyřadit ze hry. Ačkoliv se tento plán nepovedl, umělkyně se kvůli těmto peripetiím načas ocitla na hranici zoufalství a její psychické výkyvy - jak ostatně dokládá i o rok starší Vražda - v této době fundamentálně ovlivnily její dílo. (str. 52)


Malířka čerpala i ze sociální tematiky, mateřské lásky a obyčejných lidí a věcí

Tyto tendence se projevily už v jejím dospívání. Její otec vedl během války lazaret Červeného kříže v karlínských kasárnách a Vlasta sem chodila na výpomoc se svou sestrou Věrou. Tady začal kvést její zájem o socialismus, lidská práva a solidaritu.

Velmi ji ovlivnil i brzký odklon od víry ke komunismu, který zažehl dlouholetý spor s rodinou. Do komunistické strany Československa vstoupila v roce 1921 a setrvala v ní až do své smrti. Nikdy se ale neztotožnila s propagandistickým przněním umění. Tvorbu nevnímala jako nástroj třídního boje, spíš jako zachycení vnitřního intimního prožitku. Celý život také projevovala nezájem o městské umění. Nejvíce ji inspirovalo syrové prostředí vesnice a všedního života lidí. 

Opilce, řemeslníky, vražedkyně, vesnické děti i přírodní scenérie na svých kresbách a obrazech ukazovala přesně a neidealizovaně. Všechna díla spojuje jednoduchost a myšlenková přímočarost. 


Od roku 1930 studuje neidealizované ženské tělo

V obrazech z druhé poloviny 30. let 20. století malířka prezentuje ženské tělo jako ruinu, která se snaží vymanit z neustálých nároků okolí. Začíná vyznávat "estetiku ošklivosti". Hezky je to vidět třeba ve známé kresbě Ženy posedlé. Hlavním motivem je provinilé tělo, které budí pozornost svou nedokonalostí a jinakostí. 

 

Ženy posedlé totiž byly nositelkami toho, co ve jménu pokroku a racionalizace moderní společnost chtěla potlačit: animality, ošklivosti, neposlušnosti a churavění. Ženy posedlé "sublimující lidskou tragiku" ztělesňují ono "hrozivé" a "neznámé", jež moderní věda dokáže kontrolovat a regulovat jen institucionalizací nebo internací. (str. 147)


Ženy na obrazech pózují v nelichotivých úhlech a s pološílenými výrazy. Žádná společenská přetvářka nebo pompézní elegance. Jen mistrně zachycená realita těla, které je ve své přirozenosti neuvěřitelně svobodné.

Vostřebalová Fisherová se totiž chtěla dostat "pod kůži" portrénovaných: odhalit jejich smutky, bolesti i traumata a zbavit je nánosů falešných obrazů o vlastní výjimečnosti, opojném životě a vypiplané dokonalosti.  

 

Ó Instagrame, posílám pozdravy!

 

Vostřebalová k malbě přistupovala přísně akademicky a empaticky

Ať už u portrétů lidí, nebo krajiny se pídila po tom nejniternějším, co se v nich odehrává. Chtěla porozumět jejich kontextu. Aktéry svých maleb pozorovala i měsíc, než vůbec načrtla první linii. Se stodolou z obrazu Motiv z Jetětic (1922) se seznamovala celé týdny:

Jde o to, věc studovat, ne jenom co je vidět z jednoho místa. Musela jsem jít na jiný kopeček a zase na jiný, všechno si obhlédnout, prostudovat krajinu, abych pochopila, že ten můj kopeček, ta homolka je vytvářena tím, že ji obtéká řeka. Z toho místa, odkud jsem malovala, řeku vidět nebylo, ale právě ta tmavá řeka dává celému smyslu výraznost, plastičnost, takový ten třetí rozměr. To je něco podobného jako u postav, snaha "vidět za roh", profil i en face, vědět, co tam je. Ne prostě jen, jak to dělají mnozí krajináři, sednout si na jedno místo, jen odotud věci vidět a malovat. Má to být bohatší: nejen co vidíš, ale i co víš a co tušíš, stojení kumštu s vědou. 

 


 

Díky svému zájmu o okolí vyjadřovala nejjemnější emoce s fascinující přesností a imaginací. Reálnému světu dodávala snovou atmosféru, která mu tak často chybí. Osobně si nejvíc cením právě její naléhavé potřeby zahlédnout neviditelnou stranu reality. Trpělivým pozorováním, dlouhými rozhovory i nutkáním dostat se věcem i lidem pod povrch. Ale nezachycovat je líbivě a podbízivě.  


Ukázka obrazů Vlasty Vostřebalové


Příběh Vlasty Vostřebalové je inspirující v mnoha rovinách. Jako obyčejné ženy, která v tuhých letech patriarchální společnosti bojuje za své právo na svobodný život i kariéru. I jako nonkonformní malířky, která po celý život zůstává věrná svému přesvědčení a tvrdohlavě hledá to nejniternější v lidech i realitě. Navzdory výtvarným proudům i ideologiím. Koho baví umění i příběhy odvážných lidí, určitě tuhle knihu zkuste. 

P.S. Malířka se taky chvíli angažovala v konceptu komunitního bydlení. Navrhla koncept Dívčí chaty pro svobodné pracující dívky. O tom jsem psala zase tady.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Láska, vraždění a utopistická společnost V melounovém cukru

Bláznivá kniha Pornografie se snaží vyrovnat s dráždivou nedospělostí