Spisovatel Witold Gombrowicz nasazuje umění i dospělosti "prdelku"

Román Ferdydurke byl pro mě jako zjevení, které vám skočí do cesty během noční romantické procházky. Plujete si ve svých zajetých kolejích a najednou se z boční temné uličky přiřítí něco, co nedokážete uchopit. To těleso vás fascinuje, musíte si ho pořád prohlížet, ale nedokážete ho nikam zařadit. Přesně tak na mě působil druhý román Witolda Gombrowicze.

Svou formou i jazykem je náročnější na čtení i upochopení myšlenek. Alespoň pokud většinou čtete současnou literaturu. V ní jen málokdy narazíte na příběhy, kde spolu reálně zápasí abstraktní myšlenky a slovní spojení dokážou lidem sekat prsty, ruce i nohy. Ferdydurke byl mou první zkušeností s polským autorem a zastihl mě naprosto nepřipravenou. Možná proto mě tak ohromil.



Třicátník Josef Kowalski se ještě necítí dospělý. Stále v něm přežívá kus dítěte

Jednoho dne se u jeho dveří objeví gymnazijní profesor Pimko a z dospělého Josefa se během pár desítek minut stane puberťák Jozífek. Nelogicky. Divně. Zcela spontánně. Ke změně ho dobrovolně přinutí pár dobře mířených doktorových vět, které přesně zaútočí na Kowalského životní nejistotu. Hlavní hrdina odchází z vlastního bytu a nastupuje znovu na gymnázium. Do života se mu vrací otravné a ponižující peripetie dospívání. Chodí do školy, kde přednáší staří a monotónní profesoři; o přestávkách sleduje bitky znešvářených skupinek spolužáků; zamiluje se do dívky, která přesahuje jeho možnosti i naděje, a touží po úplně jiném životě. Z nevysvětlitelných důvodů se nedokáže nepříznivým okolnostem vzepřít. Nerozumí si a nerozumíte mu ani vy.

Nedávno jsem překročil rubikon nevyhnutelné třicítky, minul jsem milník, podle rodného listu i vzezření jsem vypadal jako vyzrálý člověk, a přece jsem jím nebyl. Tak čím jsem byl? Třicetiletým hráčem bridže? Náhodně a příležitostně pracujícím člověkem, který si vyřizuje drobné životní záležitosti a je vázán termíny? Jaké bylo mé postavení? Chodil jsem po kavárnách a barech, setkával jsem se s lidmi a vyměňoval si s nimi slova, někdy dokonce i myšlenky, avšak mé postavení bylo nevyjasněné a já sám nevěděl, jestli jsem dospělý člověk, nebo kluk. A tak jsem na přelomu let nebyl ani jedním, ani druhým - nebyl jsem ničím. (str. 8-9) 


Díky Gombrowiczovi si znovu prožijete tíhu školní docházky i puberty



Hlavní postava své puberťácké trable sleduje se zkušenostmi a nadhledem třicetiletého muže. Žije v pronajatém pokoji a ve škole, která vám možná připomene tu vaši. Stejně jako před lety tu naráží na podobné emoce i zážitky a dostává se do absurdních situací. Tentokrát má nad nimi ale větší kontrolu a spoustu z nich zvrátí ve svůj prospěch. Vyhrává nelítostné "hry o držky" a dokáže se vymanit z manipulací profesorů i spolužáků. Už ví, co dospívání obnáší a ze všech sil se snaží vyhnout trapnostem mládí. Ne vždy se mu to ale daří.

Na gymnáziu naráží na únavné profesory, kteří si sem práci přichází jen odkroutit. Většina z nás měla smůlu jen na pár takových exemplářů. V Kowalskeho škole jde ale o pečlivě budovaný standard. Nudný a netečný přístup učitelů posiluje sám ředitel školy.

Ano, pane profesore, pravil ředitel pyšně, "profesorský sbor je pečlivě sestaven. Je neobyčejně nepříjemný a enervující, není tu ani jediné příjemné tělo, jedině těla pedagogická, jak vidíte - a pokud mě nezbytnost někdy nutí angažovat nějakého mladšího učitele, dbám vždycky na to, aby byl obdařen alespoň jednou odpuzující vlastností. Tak například profesor dějepisu je bohužel v nejlepším věku a vypadá snesitelně, ale jen si všimněte, jak šilhá." (str. 41)

Josef se spolužáky nejhůř snáší, když se jim profesoři snaží "nasadit zadničku". V žargonu školy jde o situace, kdy profesoři staví žáky do role bezmocných děcek, která mají držet ústa a krok. Celý proces je neuvěřitelně stresující a potupný. Žáci se snaží zoufalými manévry tyto "zadničky" setřást, ale tím se jen víc a víc zaplétají do osidel a vlivu profesora Pimka a jeho kolegů. Ti vnímají "nasazování zadniček" jako své nejvyšší poslání a s pobavením sledují výsledky své sofistikované psychologické hry. Bezmoc a zoufalství žáků přímo vyvažuje oživující radost a pýcha vyučujících. 

Zadnička, zadnička, zadnička! Budete mi věřit, že ti dospělí, které uměle zdětinšťujeme a zmenšujeme, představují ještě lepší tvořivo nežli děti v přírodním stavu? Zadnička, zadnička!  (str. 41 - ředitel školy promlouvá k Pimkovi, když sledují špičkování žactva venku)

Trochu smutně vyznívá skutečnost, kterou Pimko svěřuje řediteli školy na straně 42. Naráží na potřebu živit u žáků neschopnost kritického myšlení. Právě ta posiluje jejich závislost na autoritách a oslabuje jejich hlas. Kniha sice vznikla v roce 1937 jako kritika poválečené polské společnosti, ale v tomto ohledu je bohužel aktuální dodnes.
Není nic horšího než učitel osobně sympatický, zejména má-li vlastní názor. Jedině opravdu nepříjemný pedagog dokáže studentům vštípit tu milou nezralost, tu sympatickou neohrabanost a neobratnost, tu neschopnost žít, a to vše by mládež měla mít, aby se mohla stát předmětem pro nás, poctivé pedagogy. Jedině s pomocí správně vybraného personálu dokážeme uvrhnout do dětinství celý svět.


Mládí nedokáže držet své vášně na uzdě a pod nevypočitatelnou taktovkou dospělých pak podléhá zoufalství, ve kterém je schopné téměř všeho.

Ústředním tématem románu je litá válka mezi stářím a mládím, formou a ideálem. Neukápne jediná kapka krve, ale tíha a závažnost soubojů vás ochromí stejnou silou, jako kdyby si různé generace navzájem vyřezávaly kapesním nožíkem vnitřnosti z těla. Jen namísto kudel používají psychologické hry a manipulace.

S hlavou vtisknutou do polštáře a s nohama pod přikrývkou, zmítán hned smíchem, hned strachem, jsem bilancoval svůj vstup mezi dospělé. Příliš se mlčí o osobních, vnitřních kazech a deformacích tohoto vstupu, jež s sebou vždy nese důsledky. Literáti, lidé obdaření božským darem talentu na téma věcí odlehlých a indiferentních, jako je například duchovní drama císaře Karla II. způsobené manželstvím s Brunhildou, se zdráhají psát o věcech nejdůležitějších, o své přeměně ve veřejného, společenského člověka. Zřejmě by si přáli, aby si každý myslel, že jsou spisovateli z milosti boží, a ne lidské, a že spadli na zem z nebe i se svým talentem. Zdráhají se vysvětlit, jakými osobními ústupky, jakou personální prohrou si vykoupili právo psát o Brunhildě nebo třeba o životě včelařů. Ne o vlastním životě ani slovo - jedině o životě včelařů. 

Gombrowicz vám v knize znovu zprostředkuje křehkost dospívání stylem, ze kterého se budete chvíli vzpamatovávat. Ke svým postavám i čtenářům je upřímný, nekompromisní a místy až brutální. Útěchou vám ale může být jeho skvělý vypravěčský styl a nápaditá přirovnání. Pár si jich můžete přečíst tady. Pokud se nebojíte trochu náročnějšího čtení, určitě knihu Ferdydurke zkuste.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Láska, vraždění a utopistická společnost V melounovém cukru

Jak psát nadpisy chytlavé jako výlohy na Pařížské