Kolektivní bydlení: můj sen ze začátku 20. století

Jsem dítě z bytového domu, takže mě odmala fascinovala realita sdíleného bydlení. Udivovalo mě, jak na jednom místě, v desítkách izolovaných buněk dokáží žít v těsné blízkosti hromady cizích lidí. Nechtěně tu sdílet své životy. Hádky, sex, rodinné oslavy, běžné rozhovory, telefony na balkonech. Jsou si blízcí jako partneři, ale zároveň mají tolik diskrétnosti, aby si udržovali patřičný odstup. Když jste pravidelnými svědky vášnivého sexu souseda, znáte po čase jeho rytmiku i vzdechy. Ale když ho zanedlouho míjíte na chodbě, je to pro vás zase jen "cizí" člověk. Jakoby hranice sousedských vztahů definovaly právě zdi. Soukromí ostatních s nimi sdílíte jen ve svém soukromí. Za hranicí bytu se blízkost rozplyne. Nasadíte profesionální výraz zkušeného spolubydlícího a kráčíte chodbou nepoznamenaní. 



Kolektivní bydlení: mama hotel bez mámy

Knize Bydlet spolu jsem propadla už po 11 stranách. Právě tady jsem totiž našla svůj splněný sen - koldomy (kolektivní domy). Velké bytové domy měly ze žen sejmout tíhu dvojího zaměstnání. Už na začátku 1911 se o ně v Čechách zasazovaly feministky v čele se senátorkou Františkou F. Plamínkovou a první architektkou Miladou Petříkovou-Pavlíkovou

Kolektivní domy se od těch běžných činžovních lišily sdílenými domácnostmi. Domácí práce probíhaly mimo byt rodiny a staral se o ně vyškolený personál. Jeho mzdu měly řešit buď obce, nebo se na něj skládat všechny byty či ji hradil zaměstnavatel jako firemní benefit. V přízemí se počítalo s centrálními kuchyněmi, prádelnami, školkami, jídelnami i kavárnami.

Nabízely domov, kde jste nezabíjeli volný čas činnostmi, které se i dnes nesmyslně opakují každý den v každém bytě po většině ČR. Tím, že se o ně starali profesionálové, jste si doma opravdu odpočali. Volný čas vám totiž ve velkém nepolykaly provozní činnosti jako vaření, úklid, praní apod. Užívali jste si společný čas s těmi, se kterými jste se rozhodli žít, a zbýval i prostor na sebevzdělávání.  Šlo o profesionální mama hotel. Akorát bez mámy. 


 

Kolektivní dům je můj nový 100 let starý sen

Nejsem nadšenou ženou v domácnosti. Domácí práce a vaření mě zdržují od mnohem podstatnějších činností. Při vysávání nebo čištění zeleniny si nečistím hlavu, ale přemýšlím, s kým jsem se mohla potkat nebo co zajímavého zažít. Koncept kolektivních domů mě proto nadchl.  

Každý den může si rodina určiti dle jídelního lístku, co si přeje k snídani, obědu, večeři a ve kterou hodinu. Příchod hostů stačí pouze včas oznámiti. K dopravování pokrmů slouží vytahovadla. Byty opatřeny jsou centrálním topením, elektrickým osvětlením, telefonickým spojením, teplou a studenou vodou. Správa domu obstarává čištění bytů i oděvů, vydržuje švadlenu a pradlenu. Na střeše domu je terasa pro sluneční lázně a sprcha, jsou tu tělocvičné sály, balkony, půdy, zahrada, sklad pro šatstvo i bicykly, temná komora, dětská zahrádka, kde možno nechati děti pod dozorem pedagogicky cvičených osob, knihovna a čítárna. Ideální bydlení za poměrně nevelký peníz, bydlení, které plně poskytuje možnost, aby se život rodinný v nejkrásnější formy rozvinul a nehynul pod tíží dvojího zaměstnání ženy a z toho vzniklých rozporů. (str. 11)

Koldomy neměly jen architektonické ambice. Mnohem důležitější byl jejich společenský vliv, který měl ze žen sejmout jejich otrockou práci doma. Jejich hlavním cílem bylo vyřešit bytovou krizi, zvýšit pohodlí a dostupnost bydlení a nastartovat celospolečenskou změnu, která by vyrovnala role mužů a žen. Architekti a umělci hledali způsob, jak co nejvíce lidem zajistit dostupný a útulný domov, kde by mohli nabrat síly, než zase vyrazí do práce. Bez ohledu na pohlaví.

První z nich měl vzniknout v roce 1912 poblíž Vodičkovy ulici na Novém městě. Záměr počítal - po vzoru kodaňského domu s ústřední kuchyní - s 26 byty pro středostavovské rodiny. Kolektivní novostavba jim měla nabídnout několika poschoďové byty s minimálními kuchyňkami pro provádění jen základních úkonů, zatímco každodenní vaření či těžší úklidové práce měl převzít pronajatý personál. Zaměstnaní rodiče mohli také využít jeslí či jakési družiny.   (str. 12)

Jen si to představte: vrátit se z práce do uklizeného bytu, k uvařené večeři a profesionálně vychovaným dětem. V klidu si přečíst noviny, popovídat si v dobré náladě s partnerem a ještě stihnout trochu sebevzdělávání. 

Aktivistky Ženského klubu českého patrně doufaly, že po konzultacích s experty na bytovou problematiku "kolektivní" dům nejen vznikne na odborných základech, ale následně přispěje i k celkovému řešení bytové otázky a stane se pevnou součástí tuzemské bytové agendy. (str. 12)

Teplé jídlo od maminky to je základ rodiny!

Panovala obava, aby kolektivní domy nenarušily rodinnou intimitu
Koldomy měly i spoustu odpůrců, kteří se báli roztrhání tradiční české rodiny. Nejvíc jim překážela institucionální výchova dětí a útlum domácího vaření. Tenhle přežitek je bohužel živý dodnes. Jakoby pevný základ rodinných vztahů tvořilo vaření a úklid. 

Strůjci kolektivních domů šli těmto obavám naproti. K prohloubení intimity rodiny přispívalo, že se byty prodávaly nezařízené, takže si je každý vybavil podle svého vkusu. Zároveň měla každá obytná buňka velkou kuchyň (později je nahradily mikro prostory na vaření teplých nápojů a přípravu menších jídel), abyste jste se mohli rozhodnout, kdy chcete vařit a kdy raději využijete jídelního lístku. Celkově měly koldomy přispět k profesionalizaci domácích prací, aby se jim věnovali lidé kovaní ve svém řemeslu. Protože mu rozumí, vzdělávají se v něm, tak ve výsledku odvádí mnohem lepší práci než diy hospodyňky. 

Domy fungující "na základě vědeckých vymožeností, spravované technicky i vědecky vzdělanými hospodyněmi" měly přitom - jak psal Foustka v roce 1903 - zamezit "diletantismu průměrné paní a kuchařky" v oblasti výchovy a výživy, tedy v oborech čím dál častěji považovaných za klíčovou součást státní sociální politiky. (str. 19)



 


Na co kritici často upozorňovali: 
  • uvolnění rodinných vazeb, které by mohly ochladnout až na úroveň spolustolovníků v hospodě
  • státní a organizovaná výchova dětí, která zpřetrhá vazbu s rodiči
  • náročnější sousedské vztahy ve sdílených prostorách

Kolektivní domy nejsou výdobytkem socialismu. Zasadil se o ně Masaryk

Navzdory rozšířené laické představě nejsou české koldomy sovětským dovozem a sám příběh kolektivizace bydlení je starší než státní komunismus. Byť se utopický socialismus, anarchismus a marxismus nepochybně staly silnými impulzy k uvažování o kolektivizaci bydlení, studie shromážděné v této knize připomínají, že tuzemské a zahraniční koldomy vyrůstaly často z jiného světonázorového podhoubí. (str. 9)
Na popularitu kolektivních domů měly největší vliv dvě historické události. Důležitým impulzem byly české feministky a Tomáš Garrigue Masryk, který jim koncept velkých bytových domů se sdílenými domácnostmi a jeslemi představil. Vycházel z myšlenek americké socialistické feministky Charlotty Perkins Gillmanové. Našeho prvního prezidenta hodně ovlivnila práce jeho ženy Charlotte. Ta se aktivně zasazovala o volební právo žen i v mnoha ženských organizacích. 

Osobně mě zaujal nápad materiálních feministek, které věřily, že hlavním důvodem nerovnosti mezi muži a ženami bylo ekonomické vykořisťování domácí práce muži. Ženy podle nich měly mít nárok na hospodyňskou mzdu. Ideálně ale měla být domácí práce a péče o děti zespolečenštěná. (str. 23)

Pak tu máme druhou polovinu 19. století, kdy se kvůli industrializaci začínají lidé stěhovat za prací do měst. Tím se zvýšil počet jednočlenných domácností, které potřebovaly ve městech někde bydlet. Šlo buď o svobodné, nebo dojíždějící lidi. Jejich bytovou nouzi tehdy pohodlně řešily svobodárny či ubytovny. Nepředstavujte si je ale s dnešní hořkou konotací. Šlo o moderní bydlení, kdy jste byli na pokoji sami či ve dvou. K dispozici jste měli jídelnu, čítárnu, tančírnu, studovnu nebo hovornu. Často to tu žilo rušným společenským životem.  


Kde je českým kolektivistickým domům z počátku 20. století konec

Odvážné plány československého feministického hnutí se bohužel nepodařilo realizovat. Většina kolektivních domů jela podle původní koncepce jen pár let. Poté se společné prostory většinou pronajali soukromníkům, takže se z restaurací staly hospody, z prádelen a školek provozovatelny živnostníků. 

Největší překážka, která původní koncept kolektivních domů zablokovala, číhala ve vysokých nákladech na provoz a různorodé skladbě obyvatel domů. Nežili v nich jen dělníci, úředníci nebo podnikatelé, tedy lidé z podobných příjmových skupin a s podobnými potřebami. V jednom domě jste našli od každého někoho. Nakonec se do toho zamíchal ještě komunismus a kolektivní bydlení dostalo mnohem socialističtější ráz. Ze snahy zbavit se buržoázního stylu života, ale dopřát rodinám komfort a více času na odpočinek, se stala snaha ubytovat co nejvíce lidí na co nejmenší ploše a společné prostory koldomů využít k tužení vztahů. Mezi pracující třídou a komunistickou ideologií. 

A jsme u konce

Škoda, že to feminstkám s koldomy nevyšlo. Já bych si kvůli možnosti žít v podobném domě snad našla i další práci. Představa kolektivně sdílené ekonomiky, kde si každý nemusí platit armádu lidí na úklid, vaření, praní, výchovu dětí nebo studovnu či pronájem kanceláře, protože se na ně složíte v rámci celého domu, je mi blízká. Přijít po práci domů, převléknout se do pohodlného domácího oblečení a užívat si hotelových služeb v útulném domově. Není to ani tak o lenosti, jako o touze zabývat se v životě co nejvíc věcmi, které člověka opravdu zajímají. Což v případě mnoha lidí domácí práce rozhodně nejsou. 

Ale nejde jen o mé sobecké tužby. Kolektivní bydlení by i dnes mohlo mít celospolečenský význam. Třeba ulehčit mladým rodinám, nechat singles těžit z výhod sdílené ekonomiky a dát práci nebo možnost praxe lidem, které vaření a úklid baví. Možná je to výzva, o kterou bych se měla zasadit :) . Dejte mi vědět, co na tuhle myšlenku říkáte vy. Díky!

Seznam kolektivních domů v Praze

  • Červené domy (Praha-Holešovice): mezi ulicemi U Průhonu, V Háji, Přístavní a Na Maninách (1919 - 1923)
  • Spolkový dům Ženského klubu českého (ul. Ve Smečkách, Milada Petříková-Pavlíková, 1929 - 1932)
  • Ženské domovy (Praha- Smíchov): ul. Radlická a u. Ostrovského

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Láska, vraždění a utopistická společnost V melounovém cukru

Zapomenutá Vlasta Vostřebalová Fisherová

Bláznivá kniha Pornografie se snaží vyrovnat s dráždivou nedospělostí