V knize Rekonstrukce pochopíte, proč přežít vždy neznamená vyhrát

Třetí kniha Viktorie Hanišové působí naoko nevinně. Největší zásluhu na tom má hravý obal, o který se postarala talentovaná Lucie Zajíčková. Pokud o příběhu nemáte žádné informace, tváří se roztomile dětsky. Uvnitř už to taková harmonie není. Osud hlavní hrdinky vás čapne, bez varování stáhne mezi řádky a nepustí. Ale nebojte, v meziprostoru mezi vlastním životem a Rekonstrukcí strávíte maximálně dva dny. Po 305 stranách vás propustí a bude vám to líto. Užijete si totiž mistrně vystavěné situace, kdy vám příběh i jeho kulisy vyvstávají před očima jako hologram.



Na stole stál hrnek s kakaem a talířek se dvěma plátky bábovky. Posadila jsem se na židli, položila si ruce na vyšívaný ubrus a podívala se na okno. Ven nebylo vidět, ve skle se odráželo jen žluté světlo nástěnné lampy. Viděla jsem i svůj odraz, ale obličej jsem měla rozmazaný. str. 16

Vypadala sešle a nezdravě. Nažloutlé světlo, které jí dopadalo na těstovinový obličej, ještě prohloubilo už tak hluboké vrásky na čele a tvářích. Namísto očí měla dvě černé jamky, ze kterých vystupovaly modrozelené, překvapivě živé duhovky. Vypadaly jako drahokam, na který dopadá šikmý paprsek světla. Rty měla tak bledé, jako by jí úplně chyběly. str. 226

Jak vytěsnit trauma, které se na vás přilepí a vysává z vás život jako nenasytná pijavice

Přežít o vlásek tragédii nemusí být něco, za co budete celý život vděční. Přesně jak signalizuje anotace knihy: "přežít ještě neznamená žít". Elišky matka jednoho dne nečekaně zavraždí svého syna a sama spáchá sebevraždu. Záchranku jim zavolá sama Eliška, která po návratu z kroužku najde oba mrtvé v bytě. Od toho dne se její život rozpůlí a ona metaforicky povstane na kraji ohromné bažiny. Ta ji všemi silami vtahuje zpátky do zapomění a ke smrti, ale Eliška s pomocí sociální pracovnice vstává a pomalu kráčí od smrduté stoky. Bažina se ale nepozorovaně plíží za ní. Kamkoliv se dívenka pohne, tam se jí vkrádá do snů, útržků vzpomínek i vůní, které potkává. Nic víc si z doby před tragédií nepamatuje.



Věděla jsem, že i zeď za mnou je natřená na okrovo, ale mě přišlo, že mám za zády stěnu stejnou jako uhel. Šla do ní zíma. V pokoji se nehýbalo nic kromě mých prstů, které žmoulaly vlněnou sukni. Nevím, komu patřilo oblečení, které jsem měla na sobě. Místnost byla přetopená, přesto jsem měla na rukou husí kůži., .... "Tak už pojedeme, Eli." Neřekla mi kam a já se na to nezeptala. Vstala jsem z pohovky a černá zeď za mými zády se zvedla se mnou, str. 13- 14

Eliška slepuje obraz své rodiny jako profesionální detektiv. Rekonstrukce případu roste s ní 

S Eliškou projdete dětsvím, dospíváním, prvními láskami, vysokou školou i založením nové rodiny. Všechny události prostupuje nevyřčená otázka, proč její matka zavraždila sebe i bratra, ale nevzala se sebou i ji? Odpověď hledá s urputností člověka bojujícího o holý život. Její existenci podmiňuje litý boj s minulostí. 

Nejdříve si počíná jako detektiv a novinář. Pečlivě sbírá evidenci, vyslýchá svědky a monituruje vztahy mezi nimi. Šanci mají jen scénáře podložené fakty. Ve svých úsudcích bývá věcná a exaktní. Chování příbuzných nedokáže pochopit, ale přesto neúnavně hledá další a další indicie. Odmítá se smířit s tím, že se pravdu možná nikdy nedozví.

Jak dospívá, její metodologický postup nabourávají nové zkušenosti a emoce. Rodinnou situaci jí poodhalují z úplně jiné perspektivy. Sama se začne zadrhávat ve vztahu ke svým blízkým a svět se jí odcizuje stejně rychle jako ona jemu. V jednu chvíli se rodinný kruh uzavírá, aby Eliška jednoho deštivého dne zavadila u popelnice pohledem o ....  

To si už přečtete sami :) Byla by škoda spoilerovat něco, co se dost rychle rozjede už na začátku. Ačkoliv jsem knihu četla hltavě a nekriticky, myslím, že je hodná i vaší knihovny

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tady je. Slovník pro začínající fanoušky MMA

Spisovatel Witold Gombrowicz nasazuje umění i dospělosti "prdelku"