K majáku jemně šplouchá V moři

Magda, Petr, Bára, Jíťa, Klára, Adéla a Johana. Postavy, jejichž životy svižně prosviští na 200 stranách. Petra Soukupová je pozoruje bez romantizovaných příkras a s nevídanou empatií. Za svou přijímá experimentální formu Virginie Woolfové. Volně se inspiruje jejím dílem K Majáku a tématem schizofrenních rodinných vztahů.

K moři: složité rodinné vztahy rozporcované do krátkých vět

Svižný styl psaní seká příběh na úhledné vojáčky, které vaše fantazie hltavě polyká. V příběhu sedmi lidí se nemáte šanci ztratit. Na rozdíl od Virginie Woolfové nahrazují dlouhá a komplikovaná souvětí jednoduché věty, slovní zásoba a strohý popis. Drží celý příběh pevně pohromadě. Hladce vás unáší náročnou životní cestou dvou českých rodin, které spojuje jeden otec. 

Jíťa neslyší, Jojo ani Áda nejdou. Bára beze slova vystoupí a jde kouřit.  Trochu za sebou práskne dveřmi. Petr si malinko sklopí sedačku a zavírá oči. (str. 85)

Sledujete bolestivá nedorozumění, která se nikdy nevysvětlí. Nevinné věty, které zadělávají na celoživotní mindráky. Lásku, o kterou se žadoní, ale nikdy se jí nedostane. Naději, která se nenaplní. Odcizení, které bolí a už se neprolomí. Hádky, jejichž pravé motivace zůstanou navždy skryty. 

Johana se rozbrečí, to ale Adéla neví, vzteky. Najednou je poprvé velká, nechce žalovat, chce ublížit (str. 135)

Nejsilnějším motivem knihy je vztah dcery a otce. Konkrétně dcer, které chtějí, aby je miloval a projevoval jim uznání. Otce, který své dcery sice zbožňuje, nicméně jim to nedává srozumitelně najevo. Nechybí ani starostlivé matky, které se snaží udržet rodinu pohromadě a být žádoucí. Nenarozený syn, který by dokázal zachraňovat rodiny. Ty dělají možné i nemožné, aby společně prožily šťastný život. Víceméně se jim to daří, aniž by si to konkrétní členové kdy uvědomili. 

Chaos rodinných vztahů demonstruje výlet otce s dcerami k moři

Předchází mu kapitoly, které vás seznámí se životem klíčových postav. Poznáte je stejně dobře jako své nejstarší kamarády: od dětství až do smrti. Příběh vyústí výletem dcer a otce do Chorvatska. Nesourodá skupina na sebe není zvyklá, takže dochází k mnoha třecím plochám. Otec se snaží, aby si dcery výlet užily a byl klid. Z dovolené pak odjíždí s dobrým pocitem. Neoprávněně.

Neví, že zatímco večer pije víno, čte knihu a dcer si po celém dni příliš nevšímá, jeho nepřítomnost láme důležitá pouta. Domů odjíždí všichni s úlevou, že je pobyt konečně za nimi. Nahlas o tom ale nemluví.

Během čtení vás paměť zavede zpět do vlastního dětství

Ke vzpomínkám, na které jste už možná zapomněli. Sourozeneckým hádkám; necitlivým rodičovským slovům; touze ublížit, spravedlivě následované výčitkami; řetězu nespravedlivě interpretovaných situací a trestům; snům o pohodové rodinné dovolené tříštící se o realitu; hřejivému teplu rodičovské náruče; všedním situacím s překvapivým závěrem... 

Celý příběh prostupují jemné nuance a vrtošivá nespolehlivost lidského prožívání. Kdy jedna věta dokáže zbořit vztah a další gesto ho postavit znovu na nohy. Kdy naše ledabylé reakce, kterým často nevěnujeme pozornost, mění druhým životy. Křehká chemie mezi lidmi není vidět, ale má obrovskou sílu. 

Forma vyprávění je inspirována dílem nejslavnější britské modernistky

Petra Soukupová pracuje s podobnými prvky modernistické experimentální literatury, kterými se proslavila Virginie Woolfová (nejen v knize K majáku). Přerušovaným vyprávěním vás bere na výlet do minulosti i budoucnosti. Díky tomu prožijete s postavami v podstatě celý život, i když se znáte jen na základě dvěstě stran.  

Pak se Bára odstěhuje a Jítě je to líto. Znovu pár nočních můr. Je jí v té době jedenáct a celé odpoledne sedí doma a jenom se bojí, že se mamka nevrátí z práce. Postupně si zvykne. Pořád je to ale jenom smutné dítě. A ještě dlouho bude. Než ji konečně zachrání Petr. Teď už doopravdy. (str. 50)

 

Velký důraz na emocionální prožívání protagonistů odkrývá pravou tvář vzájemných vztahů. Jejich očekávání, naděje, potřeby a zklamání vám v kontrastu s pocity ostatních malují před očima celistvou síť souvislostí. Bez zbytečného popisování a vysvětlování. 

Magda neví, že to bude těžší, než si představuje. Má co dělat, aby tam mezi těma maminama nebrečela, přijela se spolužačkou autem, takže na ni musí čekat, tak pije a pije hodně, ale drží se a mlčí. Akorát všechny nenávidí. (str. 42) 

Proud vědomí nabourává gramatiku i stylistiku textu, čímž zrcadlí nahodilost myšlenek. Škoda, že jsem si nestihla poznačit příklady. Během čtení jich ale potkáte dost.

Kniha K moři stejně jako Virginia Woolfová upozorňuje na křehkost každého okamžiku. Petra Soukupová si jen vystačí s minimalističtějším jazykem. Připomene vám, že každá chvíle může, ale nemusí rozhodovat o vašem životě. Každý pohled, každé slovo, každá myšlenka. Je to trochu šílené, ale zažili jsme to v určité obdobě asi všichni. Nevhodné slovo, špatně interpretovaná událost, příchod o pár minut dřív... Máme jen dvě možnosti. Buď se z téhle skutečnosti zbláznit, nebo ji přijmout a kreativně si s ní hrát. Jako Virginia Woolfová nebo Petra Soukupová. Snad budou inspirací nejen nejen mě.