Příchuť klidného života - škoda, že jen o sobotách

Je sobota ráno. Čas vydat se pro snídani. Po týdnu, kdy snídám v kavárnách nebo nad klávesnicí, je takový začátek dne jako zjevení. Se snídaní totiž sháním i ty nejobyčejnější věci v těch nejvíc obyčejných místních obchodech. Sama pluji ulicemi a nakupuji zeleninu v malém stánku, který už tu stojí desítky let. Jídlo vybírám v koloniálu s prodavačkam v zástěrách a pro víno se stavuji u pána, který tu provozuje jedinou kavárno-vinárnu s normálním espressem. Cestou potkávám paní ze zdravé výživy. Píše křídou něco na tabuli a s úsměvem mě zdraví. Jsem překvapená, že si mě pamatuje. Žiju tu asi 2 roky, ale pořád jsem tu dost cizí. Na malém městě to překvapivě není nic těžkého. Alespoň v případě, kdy chcete zůstat v anonymitě tak urputně jako já.


Má to totiž něco do sebe. Chodíte ulicemi a hlídáte si jen svůj klid. Nemusíte se rozhlížet, skenovat procházející postavy, zda se náhodou neshodují se seznamem obličejů vašich přátel a známých. Jdete ven a pořád jste sami. Lidé jsou jen parkurové překážky, které cestou zdoláváte.

Z místních ulic a prostranství jsem si vytvořila svůj nedotknutelný prostor. Místo, kde se můžu volně pohybovat a nic a nikoho neřešit. Bez pozdravů, bez emocí spojených s náhodnými setkáními, bez zbytečných zdvořilostních rozhovorů, bez svědectví cizích životů. Znám tu jen tolik lidí, na kolika mi záleží. A s kolika bych chtěla zajít na kafe. Když se na náměstí ozve mým směrem "Kateřino", se zvědavostí se rozhlédnu. Vím, že spatřím někoho, s kým se ráda pozdravím a vyměním pár slov. Ochotně strhnu svou skleněnou bublinu.

Možná je pro mě samota stěžejní proto, že jsem v ní dřív neuměla chodit. Vyplňovala jsem svůj životní prostor nekončící šňůrou setkávání, akcí a zážitků. Můj mozek se nedokázal zastavit a já ho v tom nadšeně podporovala. Pak přišel zlom a celý ten maraton se mi začal zajídat. Interakci s lidmi vždy provází vír emocí a myšlenek, se kterými se musíte popasovat. Abyste mohli vést obyčejnou, ale smysluplnou konverzaci, potřebujete se rychle zorientovat. Najít strategie a klíče k tomu, jak ostatním porozumět a navázat s nimi společnou řeč. Je to nekonečné hledání opěrných bodů, ze kterých stavíte konverzaci stejně (ne)trpělivě jako věž Jenga. Když jste v neustálém kontaktu s lidmi, každý další rozhovor může chytnout devastačně vyčerpávající chuť. I když jde o milované kamarády, partnery nebo rodinné příslušníky.

Ticho a samota mi časem zachutnala asi i proto, že se v týdnu živím dolováním nápadů z hlavy. Dostávám je ven několik hodin denně. Postupem času jsem musela najít způsob, jak je nahnat zpátky dovnitř. Právě sobota v tom sehrává zásadní roli. Všechny povinnosti minulých dní už mám za sebou a od povinností následujícího týdne mě dělí ještě celá neděle. Je to exotické zátiší, kdy všechny myšlenky a nápady dostanou prostor vyplout na povrch a na chvíli tam zůstat. Bývají vděčné jako psi, kterým házíte míček a věnujete jim trochu vědomé pozornosti. Rychle se nasytí, trochu se mezi sebou seznámí a jdou si po svém. V sobotu je nikam nehoním. Courají se mi hlavou a jsou dokonale klidné. Zpovzdálí je sleduji a nechávám je vybrat si své místo. Jsem něco jako trpělivý režisér na zkoušce improvizačního divadla. Tenhle přístup se mi zatím vyplácí. V týdnu už mou hlavu neputují davy těkavých myšlenek, které úporně tlučou na všechny nervové spoje mozku. Většinou se objevují jen ve spořádané frontě s nesmělým zaklepáním: "Hele neruším, jen mě tak napadlo...ale můžu přijít i později".


A tak si říkám, že bychom si pomalé soboty měli dopřávat častěji. On je pak ten každodenní život o poznání klidnější a šťavnatější.

Takže buď sám, kdo můžeš! Hezkou sobotu :)

P. S. O tom, že úplně nejdůležitější je osamělé sobotní ráno, zase víc tady.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Láska, vraždění a utopistická společnost V melounovém cukru

Zapomenutá Vlasta Vostřebalová Fisherová

Bláznivá kniha Pornografie se snaží vyrovnat s dráždivou nedospělostí