Proč je sobotní ráno o samotě malá neděle. A vlastně nejlepší ze všech


V pátek v noci obvykle zatáhnu venkovní rolety, aby v ložnici panovala absolutní tma. I v 16:00 si tam musíte svítit mobilem. Ten nechávám v pracovně, abych na něj a na čas nemusela myslet. Spím a těším se, že se probudím až ve chvíli, kdy se na tom s mozkem a tělem dohodneme. Bude totiž sobota a my budeme doma samy.


Sobotní ráno je jiné už při probouzení. Mám ráda ten pocit, kdy máte ještě zavřené oči, ale už víte, že tohle je konečná. Že už nezaberete. Ale ještě si necháte pár desítek vteřin, abyste setrvali v tom poklidném prostoru bez tvarů a barev. Většinou si v něm připomínám obrazy snů. Přivolávám je zpět a skládám z nich na přeskáčku příběh, který se v mé hlavě tak nedávno odehrál. V takový moment musíte jednat rychle, jinak rodící se den rozfouká sny do ztracena. U snídaně si je pak zapíšu do deníku. Tím mi uvíznou v paměti a nepropadnou se zpět do hlubin nevědomí. Později se jimi šťourám po vzoru Jungovských metod a pohrávám si se všemi možnými interpretacemi. Pomalu přichází čas vstát.

Nejdřív sama se sebou vedu rozhovor. Připomínám si, že je sobota. Výjimečný den, kdy se nebudu zavalovat výčitkami, že volno nevyužívám k realizaci nápadů, na které v týdnu nezbyl čas. Zarputile si udržuji ten volný prostor před sebou. Neplánuji, prostě hodně pracně jsem. Jde o takovou olympijskou disciplínu, na kterou trénuji stejně těžce jako Jarda Jágr na hokejové zápasy. Mozek, který je zvyklý pořád chrlit proudy myšlenek; mysl, která neustále organizuje vše, na co se podívá; nápady, které bez ustání vyskakují jako syslové z nor; ruce, které stále něco zapisují na různé papírky a pak je stejně poztrácí, není lehké zkrotit a utlumit na sobotních 24 hodin. Pořád vás zkouší. Hygge nehygge.

Ale já se nedám. Chodím v županu prázdným bytem a užívám si, že je pavlač domu tichá. Žádné dětské brebentění, rozhovory o obědech, telefonáty s vnuky. Do uší mi vpadá jen ticho, jemné vrnění ledničky a občasné výkřiky ptáků. Žádná hudba, žádné rádio. Někdy se bojím pohnout, aby se ten klid nerozpadl na tisíc kousků jako křehká skleněná váza a do mého života nevjel řev tůrujících terénních aut. Probudila jsem se do dne, kdy můžu být nechutně labilní. Užívám si to se stejnou rozkoší jako čokoládový krém z pařížské tyčinky. Na tu se beztak odpoledne vydám.

Mějte fajn víkend.

P.S. Ticho a klid je dobré nejen pro víkendový odpočinek, ale i pro kreativní práci. Více najdete tady.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tady je. Slovník pro začínající fanoušky MMA

Spisovatel Witold Gombrowicz nasazuje umění i dospělosti "prdelku"

V knize Rekonstrukce pochopíte, proč přežít vždy neznamená vyhrát