Ticho podněcuje kreativitu. Proč v tvůrčích profesích nemusí fungovat halasný brainstorming?

Občas člověk potřebuje v práci nakopnout. Pak zamíří buď ke kávovaru, kolegovi, kterého naštval, nebo brainstormovat k flipchartu. V kreativní profesi máte na dosah všechny tři možnosti. Zatímco první dvě zafungují pro většinu povah, u té poslední je to trochu složitější. Kdy je lepší brainstormovat a kdy se naopak vyplatí pracovat v tichu a samotě?

Tvorba je proces, který potřebuje čas. V určité fázi vyžaduje samostatnou práci bez dalších rušivých myšlenek a nápadů

V copywritingu se bez spolupráce s ostatními profesemi neobejdete. Bohužel i bohudík. V přípravné fázi musíte komunikovat s klienty, jejich zákazníky i svými spolupracovníky. Zkoumat, co je potřeba sdělit a jakým způsobem. Musíte nastavit celý projekt tak, aby fungoval ke spokojenosti všech. Proto s ostatními musíte hodně mluvit, korekturovat a klidně i brainstormovat. V této etapě nemáte jako profesionál na výběr.

Pak ale přichází proces tvorby. Tady se z výzkumníka stáváte umělcem. Každý by měl tvořit v podmínkách, které nejlépe vyhovují jeho povaze. Ne vždy je to ale možné. Spousta firem a zákazníků má zažité extrovertní procesy. A to i v tvorbě. V knize Ticho - Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit autor přirovnává lidi, kteří se živí vymýšlením, právě k umělcům. I oni ze zjevných důvodů pracují většinu času o samotě. Třídí si myšlenky, hledají souvislosti, zachytávají vznikající příběh. K tomu je potřeba koncentrace, samota a prostor. O tom, jak práci s nádechem "umění" dělat co nejdéle a nevyhořet, si můžete přečíst tady.

Většina lidí, kteří se živí vymýšlením, jsou stydliví a uzavírají se do své mysli. Jsou téměř jako umělci. Vlastně jejich velká většina jsou umělci. A umělci nejlépe pracují o samotě, kdy mohou mít kontrolu nad vynalézáním bez spousty dalších lidí, kteří by vynález upravovali podle požadavků nějaké marketingové či jiné komise.

Poznámka: Je ale důležité si připomenout, že umělcem se profesionální copywriter/designér stává až ve chvíli, kdy má za sebou fázi analytického zkoumání a vyhodnocování. Jinak je jeho práce jen egomaniakálním výstřikem do tmy.

Nikdy nepodceňujte sílu introvertů. Inspirujte se jejich prací v tichu a samotě 

Ve fázi tvorby potřebuje každý něco jiného, ale ne vždy se tomu v pracovním prostředí přikládá význam. Na tenhle problém naráží zejména tišší povahy. Introverti jsou často nuceni pracovat v podmínkách, které tok jejich nápadů spíše zastavují, než zesilují.

¨

Ne každý totiž dokáže střílet nápady bez rozmyslu a na počkání. To ale neznamená, že není schopen přijít se skvělým řešením. Někteří lidé si jen potřebují věci víc promyslet. Introverty bychom proto neměli zatracovat, ale spíše se od nich učit, jak pracovat o samotě. V určitém bodě je to jediný způsob k dosažení nejlepších výsledků. Dáte svým nápadům čas uzrát, nejste rozptylováni nekončícími podněty a dokážete si sami v klidu doplnit chybějící kostičky do celé skládačky. Hans Eysenck tvrdí, že pokud pracujete sami:

Osamocení je důležitým klíčem ke kreativitě, takže bychom si k ní všichni měli vybudovat vztah. Měli bychom učit i své děti, aby pracovali samostatně. Měli bychom dát zaměstanancům spoustu soukromí a samostatnosti. Ale přitom stále více děláme opak - ve školách, firmách, osobních životech. bojíme se být sami.

Samota je klíčová zejména pro profese, které živí psaní. Své o tom věděl už Kafka 

Slavný spisovatel během psaní nesnesl ani přítomnost své snoubenky. Kdo píšete, určitě to znáte. Chytáte v hlavě myšlenky, spojujete je k sobě a najednou někdo položí hrníček na kuchyňskou linku. Nebo se vysmrká. Potom přechází odněkud někam. Při všem dělá hluk. I jeho dech je hlasitější než vaše mysl. Všechno je najednou mnohem zvučnější, rušivější a otravnější. A nedá se s tím nic dělat. Ač byste rádi zůstali přátelskými lidmi, kteří se dokáží ovládat a chápou přirozenou lidskou potřebu volně existovat, najednou to nejde. Každý je vám na obtíž. Kafka to trefně vysvětluje tady:

Jednou jsi říkala, že bys ráda seděla vedle mě, když píšu. Víš v takovém případě bych nedokázal psát vůbec. Protože psaní znamená odhalení sebe sama v maximální míře. Jde tedy o krajní sebeobnažení a odevzdání se, při kterém lidé, pokud by byli v kontaktu s jinými, zažili by pocit, že ztrácejí sami sebe, a ze kterého by se postupně stále více stahovali, dokud by nebyli uzavření ve své mysli.  ... To je důvod, proč člověk během psaní nikdy nemůže být dost sám, proč, když člověk píše, tak není nikdy dost ticho, a proč ani noc není dostatečně temná. (kniha Ticho, str. 101)

Proč vlastně branstorming nemusí fungovat a samostatná práce může přinášet lepší výsledky?

S kritikou brainstormingu jsem se poprvé setkala v knize Sprint, která popisuje účinnou metodu, jak rychle a efektivně najít řešení složitých problémů. Dle autorů mnohem lépe funguje práce o samotě. Dá vám více prostoru na analýzu problému, doplnění chybějících informací, hledání inspirace a přemýšlení nad řešením. U samostatné práce jste za svůj výstup přímo zodpovědní, máte proto větší motivaci přijít s něčím dobrým. Tlak takové zodpovědnosti vás často vede k vynikajícím výsledkům.

V našich sprintech pracujeme individuálně, ale dodržujeme při tom specifický postup, který pomáhá udržet soustředění a směřovat k cíli. Skupinový brainstorming nefunguje, místo toho dejte jednotlivcům čas v klidu rozvíjet vlastní řešení. (kniha Sprint, str. 112)

Pracovat sám ale není jednoduché. Jednotlivec řeší problém, ale taky musí najít strategii, jak to celé udělat. Jestli jste někdy zasedli k práci na důležitém projektu a nějak skončili u čtení zpráv, víte, jak těžká tahle práce bývá. (str. 113, Sprint)

U brainstormingu narážíte na řadu problémů. Začínají u překřikování, častých obav z odmítnutí a znemožnění, až po ohňostroje nejpotrhlejších nápadů, které stejně nikam nevedou. Navzdory tomu se věří, že se od nich dá v určitém bodě odpíchnout. Často spíše než řešení problému brainstorming představuje bizardní zábavu. Člověk nemá čas si své příspěvky v klidu rozmyslet. Zpracovává výkřiky ostatních, snaží se na ně navázat a poskládat si ze všeho nějaký obrázek.

Vyzkoušejte místo brainstormingu metodu "šílených osmiček". Používám je při psaní nadpisů nebo claimů

Mnohem lépe než živé vykřikování nápadů funguje metoda "šílené osmičky". Odehrává se v rychlém tempu. Během krátké chvíle podnítí 8 dalších nápadů toho samého řešení. Osvědčila se mi zejména ve chvíli, kdy mám hotovou první variantu textu, chci pracovat s dalšími nápady, ale můj mozek odmítá přijít s něčím novým. Jak takový blok překonat?

Budete potřebovat jen list papíru, časovač a koncentraci

• List A4 přehněte napůl (dvakrát podélně a jednou příčně, aby vzniklo 8 okének)
• Nastavte časovač na 60 vteřin, které máte vyhrazené pro každé okénko. Celkem budete potřebovat 8 minut 
• Položte si otázku: Jak by se tohle dalo vyřešit (napsat) jinak?
• Zmáčkněte časovač a během 60 vteřin vytvořte další obměnu vašeho nápadu (vytvořte jiný claim/nadpis/reklamní slogan - buď obměňujte slova, konkurenční výhody nebo jen upravujte formulace prvního nápadu)
• Předchozí krok zopakujte 8x

Nechme každého pracovat tak, jak mu vyhovuje. Pusťme samotu i ticho do své práce a bohatě se nám odvděčí

Co z toho všeho vyplývá? Nenuťme všechny členy týmu postupovat při kreativním procesu stejně. Check-listy, interní procesy a podobné věci jsou určitě užitečné, ale nemusí ve fázi tvorby fungovat pro každého. Dejte kreativcům svobodu, ať můžou v komfortním prostředí odvést tu nejlepší práci. Ať už k tomu potřebují brainstorming, společnou individuální práci, šílené osmičky nebo jen pár minut zírání z okna. 

Také platí, že bychom na interoverty neměli nahlížet "loserovskou" perspektivou. Naopak se zkusme naučit pracovat v jejich tichosti a o samotě. Podobná atmosféra nám usnadní vymýšlení konstruktivních řešení, protože budeme nuceni nést za ně zodpovědnost a budeme motivovaní neustále je posouvat kupředu. Cestou, která je pro nás nejsnazší a pohodlná. Nebojme se ve své hlavě zůstat chvíli sami.