Na dně s Helle Helle. I když ne tak docela



Zkoušeli jste někdy bedlivě mapovat své myšlenky, když chodíte krajinou? Nebo když se nacházíte v náročné životní situaci? Pokuste se vybavit, co vás napadá. Jaké úvahy se vám honí hlavou. Helle Helle z podobného hloubání sestavila příběh Bente, hlavní hrdinky jejího čtvrtého románu Na dně. Na pozadí samoty a odcizení se tu rozplétají vztahové pavučiny několika lidí, kteří k sobě nečekaně přilnou.



Krátký příběh dříve úspěšné spisovatelky, která se začala ztrácet

Kniha začíná hledáním místa, kde by si spisovatelka mohla poplakat. Nasedne na autobus, rozhlíží se po krajině, až se ocitne na dánském ostrově, kde v doprovodu svého kufru vystoupí na zastávce. Právě autobusová zastávka, projíždějící mladík na kole, monterky, kufr na kolečkách a absence dosavadního života tvoří klíčové prvky příběhu. Bente se tu zastavila a už se nechce vrátit zpět. Vy a možná ani ona přesně neví proč. Pomalu se tu rozvíjí příběh plný přátelství, potlačených vzpomínek, rekapitulací a integrace neznámé ženy do neznámé rodiny. Nejsilnější motiv příběhu charakterizuje nejlépe sama Bente:

"Pokouším se vyčistit hlavu od myšlenek. Nebo spíš: nechat je tam povlávat, jak se jim zachce." str. 123

Pokud máte rádi knihy s divokými zvraty, Na dně s klidným svědomím vynechte. Příběh tvoří nahodilé myšlenky Bente, která chodí přírodou, postupně se seznamuje s cizí rodinou a nechává v sobě volně rezonovat zkušenosti posledních let. Vše se odehrává v poklidném módu. Jako kdybyste zážitky a vzpomínky sledovali s hlavní postavou zpoza plexiskla. I ve chvílích, kdy se před vámi otevírají bolestivá témata, styl vyprávění jim nedovolí vás zasáhnout. Ani smrt nebo úraz blízké osoby tu nebolí. Během čtení máte pocit, že sedíte s Bente v kině a posloucháte její klidný a věcný komentář k obrazům na plátně.

Hlavní hrdinka si zvyká na život v neznámé rodině a trpělivě vás seznamuje s novou rovinou své každodennosti. Tu čas od času rozčísnou vzpomínky, které poodhalují, proč se nachází tam, kde se nachází. A proč nechce odjet, ačkoliv vůbec neplánovala zůstat. Než sem přijela, seděla dlouho uvězněná sama v sobě a v domě, kde žila se svým manželem. Nechodila ven, rezignovala na psaní i veškeré další činnosti. Zůstala apatická i vůči snahám ostatních tuto skutečnost zvrátit.

"Když jsem takhle seděla, skoro jsem mohla zmizet. Stávala jsem se ničím se schopností vidět a slyšet. Byl to osvobozující pocit. Přála bych si, aby to tak bylo napořád. Navlas stejně jsem zmizela, když jsem psala, jenže teď jsem už nepsala", str. 80


Na ostrově zůstává schovaná ve svém stínu a udržuje si od všeho určitý odstup. Věci si nikdy nevybalí z kufru a všude se chová jako na návštěvě. Jenže čím delší čas tráví ve společnosti nových domácích, tím bezpečněji se tu cítí. Doma je v domě, který zná sotva pár dní.


"Takže tady jsem. V malém, nově nahozeném domku na pobřeží na rohovém gauči u dvou pohostinných lidí. Vedle staré, zeleně nalakované truhly. Je tu i možnost tu truhlu vyprázdnit a umístit do ní své tělo, dokud by dech neustal, ale na druhou stranu ta dřina se všemi těmi kartami a hrami." str. 15


"Kufr a jeho madlo, to je můj pevný bod, přinejmenším bez toho nemůžu být. A když ne ten kufr, tak jsou jím teď John a Půťa, a to ještě neuplynuly ani dva dny.", str. 41


Ačkoliv si stále zachovává status cizinky, pod vlivem pohostinnosti a souznění její kabát apatie pomalu padá. Rutinní činnosti dávají jejímu životu potřebný řád a procházky přírodou aktivují dlouho tlumené receptory.

"Dnes se na kole jede úplně jinak. Nepohne se ani větříček, slunce je vysoko na nebi a šedivé mraky nad mořem se rozpustily. Ve vzduchu cítím opojnou vůni půdy. Daleko ode mě krouží po poli zelený traktor, pohybuje se pomalu, ale já neslyším nic než racky, kteří teď vzlétli a v roztříštěném hejnu míří dál nad pevninou.", str. 142 

"Venku déšť nepůsobí tak hrozně. Spíš je to jen hodně vlhký vzduch. Odhaduju, že odnosit brikety dovnitř se vyplatí. Balíky jsou na paletách zabalené do silnějšího igelitu a ten není snadné proděravět. Přinesu si z kuchyně nožík a do igelitu udělám zepředu dlouhý zářez, trhlinu roztáhnu a jeden balík vezmu do náruče. Je těžký a špatně se nese. Víc než jeden v žádném případě nezvládnu.", str. 101

Všechny citace zní až absurdně všedně. Žádné jazykově vytříbené obraty, detailně vyprofilované postavy, ani překvapivé dějové zvraty. Helle Helle na malém prostoru rozehrává několik drobných dramat. Stačí jí k tomu pár stran. Vypráví o životě a mezilidských vztazích přesně tak, jak je známe. Každodenně; s občasnou příchutí vnitřního zmatku, který korigují rutinní činnosti; a s vědomím, že je musíme nějak zvládnout. Navzdory tomu, že nikdy nebudeme mít jistotu, jak náš život dopadne a kam nás zavede.

"Obracím se na pohovce. Silný zápach aviváže. Přátelští neznámí. Možnost nastoupit do autobusu a pak do dalšího. Ani potom nejsem o nic moudřejší. To přijde.", str. 15

Znáte další knihu Helle Helle: Tohle jsem měla napsat v přítomném čase? Psala jsem o ní tady.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Láska, vraždění a utopistická společnost V melounovém cukru

Zapomenutá Vlasta Vostřebalová Fisherová

Bláznivá kniha Pornografie se snaží vyrovnat s dráždivou nedospělostí