10 bajek, které vám ukážou historii z jiného úhlu aneb tohle nás v dějepise neučili

Pearl Harbour, Cocteau, zákopová válka, fotka Hitlera s jeho vlčákem, knihy Tolstého. V knize mají hlavní slovo zvířata, se kterými si prostřednictvím jejich zážitků, pozorování a úvah hezky zopakujete dějepis. Jejich příběhy vám často naskytnou příjemný AHA efekt. Čtete příběh obyčejného zvířete a to se ke konci kapitoly díky větě či dvoum úplně promění ve vašich očích. Zjistíte totiž, že jste měli krátké dostaveníčko s tvory, kteří se nevědomky ocitly v kolbišti dějin a plamenných lidských ambicí.

Podívejte se na historické milníky a významné osobnosti očima zvířat

Od hodin dějepisu už uplynulo hodně vody, takže jsem při čtení často utíkala ke Googlu pro pár odpovědí. Třeba u Henry Lawsona (australská literatura mi totiž nic moc neříká) a Mitchella. Nebo u Colette, jejíž existence zůstala zaprášená na poličkách mých vzpomínek. Nezbylo, než je zase osvěžit. Tím jsem se seznámila i s francouzskou umělkyní Missy (Mathilde de Morny), milenkou Colette. Její vzhled a osud mi připomněl oblíbenou Coco Chanel. Pak tu byl taky zakladatel "moderní zoo" Carl Hagenbeck. O něm jsem slyšela úplně poprvé. Asi proto, že nemám ráda zoo a cirkusy :) Ale jsou tu i všeobecně známí matadoři let dávných a minulých: Himmler s Hitlerem, moje milovaná Virginie Woolfová nebo Tolstého dcera.

Kniha dostává jiný rozměr právě tím, že se v ní reálné historické postavy a příběhy zvířat v určitých bodech protínají. Jejich osudy tak působí uvěřitelně. Hitlerova Bondi, válečné používání koček a psů, cirkusy pana Hagenbecka, bitva v Pearl Harbour zachycená žábrami mlže, osudy válečných delfínů....o tom všem už jsme někdy slyšeli, nebo si to alespoň dokážeme do historického kontextu zasadit. Málokdy jsme se ale na tyhle události podívali očima zvířat, která mohla být (nebo byla) přímými účastníky různých historických dějů. Své osudy tu nesvěřují němí prostí tvorové, ale zvířata s lidskou duší.

Najdete tu spoustu úvah, kterými se v hlavě prodíráme čas od času všichni

Právě příběh Duše kočky a zmiňované knihy Colette (zejména její kniha Dialogues de Betes) vystihují gró celé knihy Jen zvířata. Seznámíte se s příběhy, kde zvířata prožívají lásku, ztrátu, touhu i sny s tou samou naléhavostí a citlivostí jako my lidé. 

Třeba když si nevěříme...

"Ale na světě jsou miliony a miliony mušlí, a já jsem jeden jedinej," namítl jsem. "Ano, sám v sobě jsi celej svět, zrovna jako já," odpověděla. "Každej z nás jsme takovej malej svět." (Duše Mlže, str. 118)

 Nebo se musíme popasovat se samotou:

Člověk si může celý život něco namlouvat, může si myslet, že není sám, ale pravda se ukáže - ve vší nahotě - ve chvíli bolesti, v okamžiku umírání. A pokud osobě nebylo umožněno, aby ve chvílích samoty rozvinula četné zdroje své mysli (intelektuální, kreativní, emocionální a spirituální), o něž by se mohla opřít a stát se sama sobě nejlepší společnicí, zažije ještě hlubší zoufalství z toho, že se odcizuje dokonce i svému nejlepšímu já. Není větší osamělosti. (Duše želvy, str. 136)

Přicházíme na tento svět sami, odlišní od všech, kdo tu byli před námi, a sami ho i opouštíme za okolností specifických jen a jen pro nás. Žádný smrtelník nikdy nebyl a nebude podobný konkrétní duši čerstvě vržené do moře života. (Duše želvy, str. 135)

Vycítili ve mně protichůdnou touhu nikdy nezůstat opuštěná, a vždycky mít svůj klid. (str. 159)

Nebo se cítíme různým tvorům nadřazení, protože tak nějak víme víc..

"Oni - myslím lidi - si podle všeho představují, že to, co je vyčleňuje ze zvířecí říše, je jejich schopnost milovat, truchlit, cítit vinu, abstraktně uvažovat a tak podobně. V tom se mýlí. To, co je vyděluje, je jejich sklon k masochismu. V něm leží jejich síla. Nacházet zalíbení v bolesti, čerpat sílu z odříkání, to je pravé lidství." (Duše Šimpanze, str. 61)

V knize Jen zvířata najdete odkazy na další autory, kteří na život pohlédli zvířecíma očima

Autorka Ceridwen Doveyová chtěla vzdát hold autorům, kteří psali o zvířatech. V knize proto najdete spoustu odkazů na různé literární velikány. Je tu Colette a její kniha o rozhovorech mezi psem a kočkou. Nechybí ani George Orwell se svou Farmou zvířat. Tolstého dcera, americká spisovatelka Sylvia Plathová se svým druhem anglickým básníkem Tedem Hughesem. Pak je tu Virginia Woolfová, která oslavuje Gogola a Tolstého, protože oba dva neviděli v určité fázi jinou možnost, než vyjádřit to, co chtějí říct prostřednictvím zvířecího hrdiny. Woolfová se o to sama pokusila v knize Flush, ve kterém se snaží pochopit, jak pes vnímá svět čichem. K ní odkazuje i hlavní postava Duše želvy v knize Jen zvířata. Úryvek z knihy Flush trefně vystihuje podstatu všech příběhů v knize Ceridwen Doveyové:

"Ležela mezi nimi největší propast, jaká může dělit jedno stvoření od druhého. Ona měla dar řeči. On byl němý. Ona byla ženou, on psem. Tak blízce spojení, tak nesmírně vzdálení zírali jeden na druhého." Virginia Woofová, Flush 

Romantickou představu o dojemné vazbě člověka a zvířete ale zahoďte stranou. Všichni hlavní hrdinové skončí mrtví

V žádném případě ale nečekejte poetiku "Lassie se vrací". Každý z 10 hlavních hrdinů totiž zemře. To není spoiler. Rok a místo jejich úmrtí najdete už na úvodní stránce začínajícího příběhu. Jediným pojítkem mezi všemi je, že zemřou jako oběti lidských výzkumů nebo konfliktů. Své osudy nesou neuvěřitelně klidně a bez zbytečné sebelítosti.

Právě tohle je nejspíš prokletí všech pozemských tvorů: že si nemůžeme pomoci, abychom se nerozpínali, nedělali chaos, neroznášeli život a nenechávali ho za sebou.

Během čtení se samozřejmě neubráníte myšlenkám, jak strašně nefér je vztah zvířat a lidí nastaven. Ale aby nedošlo k mýlce. Nejedná se o žádnou aktivistickou agitaci. To vás jen čas od čase napadne, že se zásluhám a existenci zvířat nepřikládá žádný společenský význam. A že se různé společnosti mnohdy chovají, jakoby je k životu vlastně nepotřebovaly. A co je horší, jakoby zvířata necítila bolest, zklamání a strach.

Proč se ke druhým lidem chováte jednou jako k lidem, a jindy jako ke zvířatům? A proč se k jiným tvorům chováte jednou jako ke zvířatům, a jindy jako k lidem? (Duše delfína, str. 210) 

A to je asi tak všechno. Na závěr ještě musím vyzdvihnout krásné zpracování knihy. Od obálky, po typografii, kresby i citáty. Ráda přeháním, ale tady to není potřeba. Je to opravdová ozdoba knihovny. Jako všechny knihy, které vydává nakladatelství Paseka.

P. S. Jak želva trefně vystihla záhadu, se kterou se potýká každý milovník knih

Nemá cenu se pokoušet o parafrázi, takže tady je to na hulváta opsané z knihy:

Knihy nebo cestování jsou výlučně osobní a nepřenositelné, a tomu, kdo se jim poddává, připadají jednoznačné, plné naděje a sestavené v dané životní situaci čistě pro něj. Ve století, kdy řada lidí přišla o náboženský rámec fatalismu, jako by se knihy staly znameními, která si tak či onak vykládáme a následujeme je: tato kniha mi vstoupila do života z nějakého důvodu a její autor promlouvá pouze a výhradně ke mně. To pak jakýmsi záhadným způsobem vede k tomu, že lidé pro knihy zaníceně horují. Tohle si musíš přečíst, nabádají kazatelsky, a zapomínají, že právě fakt, že na dotyčnou knihu narazili čistě náhodou - našli ji zapomenutou na sedadle kočáru, pokrytou prachem na půdě nebo opomíjenou v tmavém koutě knihovny -, je z valné části zodpovědný za její dopad.  (Duše Želvy, str. 134)