Láska, vraždění a utopistická společnost V melounovém cukru

Na surrealistickou povídku beatnického prozaika Richarda Brautigana jsem narazila na podobně surrealistickém místě. Na Instagramu. Nevím, jestli mě zaujal víc osud jejího autora nebo samotný děj. Richard Brautig byl v 60. letech minulého století stejnou celebritou jako Jimi Hendrix, Janis Joplinová nebo Bob Dylan, ale já se o něm dozvěděla až letos. Na jeho krátký výlet do neexistující země a utopistického společenství budu ještě chvíli vzpomínat.



Územím jáMOR vás provází postava, která může mít jakékoliv jméno

Celý příběh se odehrává v komuně jáMOR, kterou vám představí zdejší starousedlík. Píše knihu, rád spí a pravidelně chodí na společné jídlo. Zdejší svět vám ukazuje z jeho každodenní perspektivy. Název komuny jáMOR se odvíjí od absence ega. Ti, kteří svému egu podlehnou, zde dlouho nevydrží. Občas se neubráníte dojmu, že utopistická atmosféra jáMORU je tím, po čem v dnešní společnosti tolik toužíme. Všichni se k sobě chovají slušně, jednají narovinu, neexistuje tu soutěživost, vztahovačnost, vztek ani potřeba pomsty. Nefungují tu vlastně žádné emoce.

Vypravěčem je člověk, který má čas a prostor zasvětit celou kapitolu popisu svého jména. A nakonec vám ho stejně neřekne. Názvy kapitol jsou kapitolou samy o sobě. Hrají si s vaší představivostí jako kočka s myší a často vás nachytají. Fungují jako součást textu, který několikaslovným, ale neurčitým náznakem předestírá další dění.

Budete nejspíš zvědaví, kdo jsem, jenže já jsem jeden z těch, kteří nemají stálé jméno. Mé jméno závisí na vás. Nazývejte mě podle toho, co vás napadne. Přemítáte například o něčem, co se stalo kdysi dávno: někdo se vás na cosi zeptal a vy jste neznali odpověď.
To je mé jméno.
Možná hustě pršelo.
To je mé jméno.
Nebo po vás možná někdo něco chtěl. Vy jste to udělali. A pak vám řekli, že je to špatně. "Promiňte, to je omyl," - a vy jste museli udělat něco jiného.
To je mé jméno., str. 10



V surrealistických obrazech jsou rozchody, sebevraždy i smrt obalené v melounovém cukru

Ve společenství, kde panují skoro ideální podmínky, žije asi 375 lidí. Život tu plyne v souladu s přírodou a v nakažlivé harmonii. Když pak čtete o vraždění rodičů, ukládání mrtvol do hrobek a sebevraždě v přímém přenosu, zdá se vám to samozřejmé a logické. Berete to s klidem a zvídavostí. Může za to hravý jazyk, jakým je kniha napsaná. Hrůza tu nenuceně přechází v humor. Vše se přijímá jako zavedený koloběh života, který má jasná pravidla. Snídaně, večeře, šichty v Melounových podnicích, smrt.

Vyšla z líhně a vzápětí se vrátila s mopem. Všichni už byli mrtví, kromě neŽITA. Stále ještě mluvil o jáMORU. "Vidíte, my jsme to dokázali", sípěl. Pauline stírala mopem krev a ždímala ji do kbelíku. Když byl kbelík plný, neŽIT zemřel. "Sem jáMOR," řekl. "Jsi osel," řekla Pauline., str. 98


Život plyne stejně klidně jako množství řek, které tudy protékají. Lidé se svým osudem pohybují stejně samozřejmě jako všudypřítomní pstruzi ve vodách. Už po pár stránkách přistoupíte na to, že obývák nepotřebuje stěny, střechy se dají stavět z cukru, hrobky mohou být skleněné a svítit po nocích v řekách. Ani to, že slunce má každý den jinou barvu, vás nepřekvapí. Celý příběh připomíná Malého Prince v dospělejší verzi.

Rozloučili jsme se s Billem, jenž kladl cihly. Byly to melounové cihly z černého, bezzvukového cukru. Když s nimi pracoval, nevydávaly žádný zvuk. Zapečetí zapomenuté věci jednou provždy., str. 129
Byla oděna v šat smrti z melounového cukru zdobeného trouchem, to aby z její hrobky navždy vycházelo za nocí světlo, ba i za černých bezzvukých dnů. str. 135 


Vyprávění Richarda Brautigana vás strhne, ani nemrknete. Ale nijak drasticky. Stejně jako kniha dánská kniha Na dně tolik nepracuje s emocemi. Děj pozorujete jen zpoza skla. Hlavní hrdinové se zaobírají každodenními činnostmi a svůj život ani dění kolem nijak nehodnotí. Příběh plyne harmonicky a bez zbytečných zvratů. Občas vás překvapí brutalita surrealistických obrazů, ale díky stylu vyprávění je berete jako důsledek životního koloběhu.

Viděli jsme, jak z ní vychází bledé světlo, světelkující zář trouchu na jejím šatu. Přinesli jsme květiny a rozhodili je vzhůru proti proudu nad její hrob. Květiny pluly nad světlem, jež z ní vycházelo: růže a narcisy, vlčí máky a zvonky pluly po proudu., str. 137
Zvedl se vítr a věci, které mohou ve větru šelestit, vlát nebo poletovat, chytily příležitost za pačesy. Kráčeli jsem po silnici dolů ke stodole., str. 119 


Příběh spolu s postavami prožíváte tak, jak je vám předkládán. Odcizeně a bez emocí. V kontrastu běžného života jde o osvěžující zkušenost. Smrt i všechno ostatní tu prostě zjemňuje příchuť melounového cukru.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zapomenutá Vlasta Vostřebalová Fisherová

Kolektivní bydlení: můj sen ze začátku 20. století

Bláznivá kniha Pornografie se snaží vyrovnat s dráždivou nedospělostí